Jen bych se ráda vyjádřila k mýtu TEN, KDO O SEBEVRAŽDĚ MLUVÍ, NESPÁCHÁ JI...
Popř. k těm, kteří páchají tzv. DEMONSTRAČNÍ sebevraždy.
Netvrdím, že mám dostatečně velký vzorek, abych tu předváděla nějakou statistiku, píšu jen vlastní zkušenost ze setkání s takovými lidmi.

Takové lidi jsem znala a znám čtyři osobně (všichni chlapi) a v rámci studií jsem jich potkala dejme tomu kolem 15 - žijí všichni, spokojeně a v dostatku, ač pravidelně stresují své okolí vydíráním v suicidiálním smyslu slova.
Jedná se o lidské parazity a tasemnice, často o patologické a chronické lháře, stalkery, citové i běžné vyděrače, psycho i fyzi násilníky.
Pokud jejich okolí (zpravidla partnerkám) dojde trpělivost a chtějí se jich zbavit, nastane divadýlko, na jehož konci je spokojená a příživnická či násilnická tasemnice a depresivní, nešťastná ženská, která slizouna nedokáže vykopat a vyrazit s ním futra.

Naopak - znala jsem několik lidí, dva poměrně blízké, kteří o pomoc nevolali, nemluvili o sebevraždě, naopak - byli plni života, veselí optimisté, znali jsme se léta...a stačila jedna událost (např. rozchod s přítelkyní po půl roce) a bylo hotovo.
Zkrat, rychlé a zbrklé jednání - prášky, provaz, pád z výšky...

A nejhnusnější na tom jsou ty vkrádající se myšlenky, že ti, co zemřeli, chybí tolika lidem a tolik lidí udělali nešťastnými, zatímco tasemnice...no prostě naopak... Stydím se za ty myšlenky, ale je to tak...