Já jsem se asi vyjádřila špatně, prostě mám pocit, že kdyby Miki konečně narazil, že by možná měl pocit, že rodiče konečně zajímá. On jako Miki, ne jako JEJICH syn, kterému bude pácháno ze strany rodičů dobro, i kdyby ho to mělo zničit. Oni jsou přesvědčení,že jejich dítě si takové zacházení zaslouží, ať je jakékoliv. To je demotivující.
Samozřejmě, že každý chce, aby jeho dítě bylo úspěšné a spokojené, otázka je, jestli cesta, kterou zvolili Mikiho rodiče je správná a pro to dítě dobrá. Víš, myslím to tak, že -hypoteticky- když by třeba kdysi malý Miki přinesl ze školy obrázek ohodnocený dvojkou, že by si s ním rodiče sedli, obrázek pochválili a vysvětlili mu, kde udělal chybu, aby příště měl jedničku. To je pro jeho další rozvoj přínosem (je to jen příklad, samozřejmě). Ale oni- opět hypoteticky- prohlásí, že takhle to nejde, naběhnou na učitelku, protože JEJICH syn přece takové známky nenosí. Takže nejde o to , že chtějí, aby Miki uměl malovat a měl radost z dobré práce. Jde o to, že se někdo dotknul jejich syna.
A tohle mám na mysli, že Miki je pořád jenom JEJICH syn, ne Miki.