""Nie" u nás proste neuspeje. Je schopný ťa obviniť, že nevieš kudy kam a nevieš, čo na to povedať."
Petko, myslím, že vás krásně drží na háku.
Když mě dítě začne obviňovat, že nevím kudy kam, ani mu svoje rozhodnutí nedovedu zdůvodnit, není mojí povinností, ani koneckonců není vhodné zdůvodňovat dál a víc - to je pubertální hra - to chtějí, když budeš argumentovat dost dlouho, nějaká skulina se najde a mají tě.
Když tě obviní, že nevíš kudy kam a nevíš co odpovědět, je na místě odpověď: "To si klidně můžeš myslet, ale my jsme tvoji rodiče, na rozdíl od tebe my jsme už dospělí, a my za tebe máme zodpovědnost. A my jsme rozhodli, že se tetovat nedáš. I když se ti to sebevíc nelíbí a považuješ to za nesmyslné rozhodnutí, my na něm trváme."
A šmytec, žádné další diskuse. Puberta není o tom, že nad puberťákama vyhráváme argumentační války - to ostatně nejde. Pokud je nějaké rozhodnutí, které se týká dítěte, a které je tak důležité, že je nutné ho prosadit, jednou vysvětlím svoje důvody jen pro informaci a dál už neargumentuju. Jen opakuju - já jsem matka a moje rozhodnutí platí.
Před delší dobou jsme měly s dcerou takovej konflikt, ona mě obvinila, že se zajímám jen o jeden aspekt jejího života, pak zase, že se o ni nezajímám vůbec, pak zase, že kdybych se nezajímala o to, o co se zajímám, tak by tenhle aspekt byl u ní v pořádku - ale že právě můj zájem způsobuje, že ona ze vzdoru naschvál to v pořádku nemá. Tehdy jsem jí řekla něco ve smyslu: Milá dcero, já jsem tvoje matka a mám tě ráda a není mi jedno, jak dopadneš. Proto mě některé věci zajímají a do některých věcí tě strkám. Nemůžeš s tím nic udělat, protože to je přírodní zákon, něco jako zemská přitažlivost, tak to prostě bylo, je a ještě dlouho bude.
Kupodivu po tomhle mém projevu se uklidnila a k tomuhle tématu se od té doby více než rok nevrátila.

Jak jsem psala v jiné diskusi, Mikuláš mi připadá, jako když vezmeš batole v "první pubertě", které zkouší hranice. On už je v té pravé pubertě, a zase ty hranice zkouší, možná právě proto, že dosud je moc nemíval. Hranice nastavím, sdělím jejich důvod, a dál už jen asertivně opakuju, že na nich trvám.
Měnit je jsem ochotná, až když se změní okolnosti, ne kvůli tomu, že dítě protestuje, vzteká se, křičí nebo brečí.