Asi nejhorší je, že partneři si spolu často nesednou a nenalijou si čistého vína co se týká počtu potomků. Partnerka většinou tiše předpokládá, že když se milují, tak není co řešit, řešit se bude až za pochodu. Čili nezná jeho názor a pak se často diví až když je pozdě, že se jejich názory diametrálně odlišují.

Jsou mezi námi takové a četla jsem to tu nejednou, které mají striktně v hlavě nastavený počet plánovaných dětí a přes to nejede vlak. Radši se rozejdou a hledají jiného chlapa, než aby měly míň než dvě, tři děti. Případně si dítě nějak zařídí natajno se současným partnerem a doufají, že to rozdýchá.
Ty, které na to nemají povahu, ale za pochodu zjistí, že jejich mateřské pudy pořád ještě nejsou uspokojené, mají smolíka.

Člověk by tohle měl vědět, než do vztahu leze, protože pak i kdyby byl chlap sebevíc super a vyjádřil se ve stylu, že třeba žádné dítě, nebo maximálně jedináčka, tak by byl čas z toho vycouvat a hledat ještě někoho jiného, se kterým se shodnou.

Na tohle prostě dobrá rada už teď není, a podraz v tomhle směru často skončí neslavně partnerskou krizí. Obzvlášť když muž ví, že žena dítě chtěla a ono se pak jakoby náhodou přihodí, musel by být hloupý, aby mu to nedocvaklo.