Tak tak.

Podobně nevidím nic paradoxního na tom, že se chová k otci, který je na něj tvrdý, lépe než k tobě. Chová se tak k němu ze strachu - to bys chtěla, aby se tě vlastní dítě bálo? Víš, jak nešťastné jsou děti rodičů, kterým více záleží na tom, jak se chovají, než jaké jsou a jak se cítí?

Řekla bych, že v celé vaší rodině chybí úcta a respekt. Jak se chová tvůj muž k tobě, máte vyvážený vztah? Rozhodně chybí vzájemná úcta mezi rodiči a dětmi - syn si otce neváží, bojí se ho, otec si syna neváží, chce ho mít ve své moci, být mu nadřízený, dítě se v této pozici samozřejmě necítí dobře, ale zase je pro něj alespoň srozumitelná. Naopak tvůj vztah k synovi srozumitelný není - nejistota, strach, "měkké" hranice, kolísání mezi vstřícností a snahou "zatnout tipec". Není divu, že se dítě v takto chaotických vztazích uchýlí ke lži, je to vlastně úspěch vaší výchovy: učí se v ní chodit.