Pročetla jsem diskusi, píšeš, že první 3 roky života to bylo s mladším hrozné a odmítal otce. Co bylo hrozné? Nespal, byl uplakaný? To, že odmítal otce a že jste z něj byli oba vyřízení, muselo být pro staršího syna neskutečně náročné, zřejmě se celou tu dobu ovládal a zároveň měl jakousi kompenzaci - vaši chválu a nářky nad mladším bratrem, přijal svou roli "toho lepšího". To se změnilo, ty to sice vnímáš jako změnu k lepšímu, ale on je z toho pochopitelně zcela vykolejený. Myslím, že to, jak se teď projevuje, je pro jeho psychiku velmi zdravé. Je moc důležité své strádání projevit, byť problematicky, než to v sobě dusit dál a čekat, až se z toho vyklube třeba nějaká skutečná nemoc. Určitě zajděte k psychologovi, pomůže vám to rozklíčovat.
Doporučuju tuhle knížku: Jiřina Prekopová - Prvorozené dítě.
Ono být prvorozený je náročné i v "bezproblémových" rodinách. A ještě něco - to, jak se v prvních třech letech choval váš mladší syn, muselo mít rovněž nějakou příčinu. Byl nemocný? Hledejte - příčiny jsou důležitější než to, jak se projevují