"Nikdy neříkej nikdy" asi touto větou bych začala svůj příběh. Byla jsem si až moc jistá, nevím jestli sama sebou nebo jím, každopádně už vím, že na pohádky jsem přestala věřit. Náš vztah byl dokonalý, můžu mluvit alespoň za sebe. Pak přišla rána, odcizení z manželovi strany, věčná nespokojenost, pátrání co se děje, proč je takový? Sanažila jsem se to řešit. Odpovědi typu je to ve mně, ty za nic nemůžeš a spousta dalších nesmyslů, travalo mi jen pár týdnů než jsem pochopila, že "za vším hledej ženu". Trvalo to sice jen měsíc, ale pro mě to bylo jako celá věčnost, chodila jsem jak tělo bez duše, ale snažila jsem se doma fungovat, všechno dělala tak nějak automaticky. Jednoho dne se otevřely dveře, manžel se na mě podíval a políbil mě a já věděla že je zpátky. Řekl, že potřeboval čas, aby si urovnal, priority, že takhle to nechtěl, zjistila jsem všechny podrobnosti, kdy, kde a jakale pořád nevím PROČ????? Já myslím, že ani on sám to s určitostí neví a zpětně možná ani nechápe. Odprosil, brečel, litoval a to vše upřímně, to je taky ten jediný důvod proč jsem mu tu šanci dala, šanci na nový začátek, naivně si představuju, že to byla zkouška, zkouška síly našeho vztahu, že to potřeboval, aby pochopil. Teď už ví že stačí sebemenší uklouznutí a je konec! Všude čtu rady o tom jak má člověk za vším udělat tlustou čáru, ale ty vzpomínky, ty lži, ty se mi pořád vkrádají do hlavy, každý den. Nevím jak se mám chovat, přijde mi, že když budu dělat jako, že se nic neděje, že je to strašně nepřirozené, že mu tím tak ukazuju jak lehce jsem to přešla, přitom to není pravda. Vím, že časem se to otupí, ale nevěřím tomu že zapomenu, dokážu odpustit, ale nedokážu zapomenout..........