Mám podobné pocity, dceři je teprve 11 měsíců, ale říkám si, že bych nerada jednou skončila s podobnou lítostí jako třeba ty (nic ve zlém), ale spěje to k tomu. Denně se otravuju doma s tchánem a tchýní, které mám neustále za zadkem, manžel se nechce odstěhovat, za poslední peníze přistavujeme k domu místnost, kam se oni odstěhují a podle manžela se tím všechno vyřeší, ale co pomůžou jedny dveře navíc? Podle mojí mamky by to musela být přístavba aspoň 50 km daleko. Taky mě mrzí, že si neužívám, že máme krásnou, zdravou, šikovnou holčičku, která je úplně zlatá, místo toho musím pořád přemýšlet, aby náhodou nezabrečela, aby se na mě tchánovci nedívali jako na vraha, prostě chci mít doma klid a to nemám.