Pavli, smekám před tvou houževnatostí, ale na rozdíl od ostatních si nemyslím, že je to chvályhodné, takhle padat na ústa. Kolik je starším dětem? Jak tu situaci zvládají ony? Ten problém nebude jen v tom, že je dcera psychicky labilní, vidím velký problém v rodině. První manžel odešel jen z toho důvodu, že nesnesl společné bydlení s tvou matkou? Pro tebe bylo důležitější zůstat s matkou než setrvat v manželství? Pak ses vdala za zřejmě ještě horšího, alimenty neplatil ani jeden. Ono je obdivuhodné se z toho otřepat a zvládnout 3 děti sama, ale nemyslím si, že by to děti nepoznamenalo - jak nezájem otce, tak přehnaná až sebezničující péče matky. Já jsem z rozhádané rozvedené rodiny, ale otec neodešel nikam daleko a jsme stále v kontaktu, tedy o hodně mírnější případ. Přesto dopady toho rozkolu pociťuju a dost.

Mám děti ještě malé a nemohu vyloučit, že se přes veškerou snahu o dobrou výchovu někdy nedostanou do špatného vlivu, ale myslím si, že tvá dcera úplně standardní dětství neměla a v jejím chování je určitá snaha distancovat se, vyrovnat se se svým životem, najít své místo. Pokud byla dlouho "dětská", neměla možná příležitost prožít si pubertu a tady ty záležitosti si vyřešit.

Platit její dluhy nebo dokonce prodat byt je nebetyčná hloupost. Nabídnout jí bydlení pod podmínkou, že bude pracovat, přispívat na domácnost a splácet dluhy, bylo maximum, co pro ni můžeš udělat dobrého. Ona na to dno asi ještě nenarazila, když se svou situací odmítá sama něco dělat. Musí to být strašné, vidět vlastní dítě, jak se takhle protlouká životem bez cíle a snahy, ale není ji pomoci, pokud ona sama nechce. Snad časem pochopí(te)