Ano. Mě by matka umlátila, kdybych si dovolila cokoli poničit (párkrát se mi nějaká drobnost i přes veškerou opatrnost stala). Moje dcera je "prasátko", protože ji nebiju a v TV běží reklamy na zázračné prací prostředky prasátkoidnost podporující a to, že to něco stojí (energii, prášek, mámino úsilí) už tak nevidí, je po otci "svobodomyslná".
Ale lepší špinavé šťastné, než čisté neurotické, o tom žádná

Jinak, u nás se dřív pralo prostě jen jednou týdně, a basta. Musela jsem jako dítě i dospívající chodit ve špinavém (míněno, třeba ve zpoceném), protože jsem prostě měla jen 1 kalhoty a 1 triko, to se v pátek "hodilo do špíny", a další se mi pořídilo (obvykle obnošené po někom), až když jsem z toho vyrostla. Hrozně jsem se mezi spolužáky styděla. Někdy jsem si to tajně prala ručně, ale to matka řádila, že se "zapere", a pak jsem seděla ve škole ve vlhkém, když to do rána neschlo. Moje dcera by tak nechodila, i kdybych jí to měla po nocích tkát z vlastnoručně vypěstovaného a utkaného lnu. Naštěstí tak činit nemusím. Mimochodem, ani já jsem "nemusela" mít tak málo oblečení, ale holt "pro mě to stačilo". Maminka chodila jako ze žurnálu

Dneska mám teda úchylku na pěkný, sladěný a doplňkama doplněný oblečení, a nevzala bych si na sebe nic, co už není dokonale čisté, míněno, opticky i čuchometricky.