Přidat odpověď
Jakože postoj "jé, s tebou je ale před 5. rokem akorát otrava" dítě vycítí.
Já teda jsem prostě neočekávala, že si s miminem zahraju šachy, dítě jsem moc chtěla, tak jsem prostě v JEHO dětství (s výjimkama, které jsem vysvětlovala v jiné diskusi) v rámci možností jela podle JEHO potřeb a zájmů. Když chtělo dítě číst knížku o štěňátku, tak jsme si spolu "četly" o štěňátku. Když chtělo jít koukat na celé odpo na koníčky, tak jsme koukaly na koníčky. Když se učilo chodit, tak jsem s ním chodila. A nikdy jsem to nepovažovala za "újmu" či nedostatečnou realizaci. Naopak, mě vždycky bavilo vymýšlet i pro malé dítě zábavné akce a aktivity, vyráběla jsem pro něj po večerech různé hračky a hry...chodily jsme spolu často ven na různá pro dítě atraktivní místa... Na to, abych si život naplnila taky jinejma aktivitama, jsem měla mraky času později, kdy se dítě přehazovalo mezi námi v rámci střídavé péče, a já bych byla dala nevímco za to, abych ten nedobrovolně volnej čas NEMĚLA. Mně život s mým dítětem bavil a baví, protože prostě já jsem se svobodně rozhodla, že dítě chci, a ne jen proto, že se to "má", ale že prostě chci žít S NÍM (taky). To je jako když si někdo pořídí psa, a pak ho otravuje, že se s ním musí chodit ven...
Předchozí