Stalo se mi něco o čem jsem si myslela, že mě se nikdy nemůže stát. Zjistila jsem, že jsem nečekaně těhotná, bohužel nám selhala antikoncepce. Máme už 2 děti (5 a 1,5 roku), to nejhorší piplání máme za sebou, i když teď si vybíráme krušné noci při růstu zubů včetně horeček atd. Konečně jsem mohla začít chodit víc mezi lidi, druhé dítě je takové zlatíčko, v pohodě a ne závislák jako bylo první, které bylo do 3 let nehlídatelné. Začala jsem studovat a plánovala jsem si od podzima návrat z části do zaměstnání. Konečně mám školku pro nejstarší, dvě děti doma už z toho pomalu šílím. Ani jedno těhotenství jsem si neužila v klidu. Stěhování (několikrát), rekonstruce, atd. a k tomu lítání po doktorech. Nyní jsme se snad už usadili. Jenže i když máme vlastní dům, tak potřebuje v průběhu času zásadní rekonstrukci. V současné době bydlíme ve 2+1 (a to se rozhodně po dobu cca 5 let nezmění). Jsem moc ráda, že děti mají svůj vlastní velký pokoj (který si už pro 3 představit neumím), chodí večer spát spolu a my máme po letech svůj pokoj a večer klid. Začala jsem se těšit na to, že na podzim bych mohla nastoupit na 3 dny v týdnu do práce, nutně už jsem potřebovala změnu a i finance by se hodili. Když se nabídlo hlídání z rodiny i za cenu 3 denního pobytu u nás, tak jsem se rozhodla nabídky využít. A teď najednou něco s čím jsem absolutně nepočítala. Jsem nečekaně těhotná. Nevím si s tím rady. Od pátku neustále brečím. Láme se ve mně svědomí a to, že bych další 2 roky měla piplat další dítě. Starost by byla stejně na mě, manžel je dlouho v práci. Mlátí se ve mně racionální důvody jakože máme málo místa, byl by to velký zásah pro všechny, auto které máme staré sotva 1,5 roku a splácíme ho, tak by nevyhovovalo, protože jako většina aut nemá místo na 3 dětské sedačky :-( . Navíc mám pocit, že bych se asi už doma zcvokla, minimálně dalšího 1,5 roku bych byla doma. Bojím se co další porod. První porod byl rizikový, s předčasným porodem. Naštěstí je dítě v pořádku, i když následky jako logopedie, dysfázie řeči, poruchy soustředění se nám nevyhnuli. Takže od malinka lítání po všech možných doktorech. Naštěstí druhé dítko zatím (ťuky, ťuk) bez žádných větších zdravotních problémů, prostě mi to tak nějak vynahrazuje. Po druhém porodu, který sice byl v super porodnici a povedl se i přirozeně, tak bohužel první 3 měsíce sex byl utrpení. Nějak si neumím představit, že bych měla být opět těhotná, překonat všechny ty měsíce těhotenství, porod atd. Už jen toho všeho se teď děsím. Manžel ze zprávy o mém nečekaném těhotenství byl dost překvapený. V podstatě volbu nechal na mě a tím mi situaci nijak neulehčil. Když budu chtít jít na interupci, tak ať jdu. Když si budu chtít dítě nechat, tak to nějak zvládneme a on bude řešit finanční dopady. Připadám si jako v pasti, i když bych si myslela, že to nikdy neřeknu, tak bych nejradši šla na interupci. Na další dítě se ze spousty tu uvedených důvodů a spousty dalších necítím. Mám i pocit, že nemám oporu v manželovi, který celé rozhodnutí nechal na mě. Vždy jsem si přála jedno dítě, nakonec máme dvě. To druhé jsem si moc přála jako parťáka k prvnímu. Jsou docela dobře sehraná dvojka a dělají mi jen radost. Třetí dítě nevím jak bych zvládla. Vidím zatím jen samá negativa a to mi rozhodování moc neulehčuje. Navíc manžel není člověk, který by prahnul po velké rodině, který by měl ambice se nějak hodně rozmnožovat jak mi i sám řekl. Celá situace je pro mě šíleně těžká a mám pocit, že žádné řešení není správné. Celé to beru jako svou velkou životní prohru, selhání. Nevím jak se s tím srovnat. Prosím nemoralizujte, i tak je to těžké. Řešení nehledám, možná jen příběhy podobně postižených.