V úplně stejné situaci jsem nebyla, jen podobné. Otěhotněla jsem potřetí, když mladší dceři bylo 9 měsíců, muž dlouhodobě v zahraničí /domů jezdil co 6 týdnů/, doma jsem byla už 6 let, těšila chtěla jsem jít do práce, byt v paneláku 3+1, mladší měla zrovna diagnostikovanou alergii na BKM, takže počátky diety, hledání možností. Moje těhotenství jsou vždy s velkými a dlouho trvajícími nevolnostmi, potíže po porodu. Byla jsem šoku, žila jsem v domnění, že bez umělých hormonů neotěhotním. A najednou tohle. Nějakou dobu jsem uvažovala i o té interupci, muž řekl přesně totéž, co tvůj. Nechám to na tobě, jak se cítíš a co dokážeš zvládnout, když jsi na všechno sama, já bych se třetímu dítěti ale nebránil. Nikam jsem nešla, protože po počátečních pár týdnech, kdy jsem se k těhotenství stavěla odmítavě, se to zlomilo a začala jsem se těšit, těhotenství jsem "přežila", dítě se narodilo. Mělo veliké zdravotní potíže (vyčítám si, že to možná bylo taky tím, že jsem je zpočátku nechtěla), na prostřední tehdy 1,5letou dceru nezbyl snad vůbec žádný čas, hodně jsem ji ošidila. Dnes je všechno za námi, nejmladší se z vážných potíží dostala, je parťačka s prostřední a už si nedokážu představit, že by nebyla.
Nevím, jak bych se pak cítila, kdybych na interupci přece jen šla, každopádně by asi odpadly dva roky stresu.