Možná, že název není až tak správný jak tu některé z Vás píší. Ale mě to teď prostě tolik nemyslí, jsem z toho rozhozená. Možná že se to mělo jmenovat životní křižovatka či něco podobného, nevím. Ale toto není podstatné.
Zatím děkuji všem za jejich názory. Ano jsem z toho stále v šoku. A navíc mám pocit, že už i hormony se mnou mlátí. Od minulé středy mi začíná být nevolno. Prvně jsem to připisovala přemíře alkoholu, který jsem po dlouhé době vypila a ráno slibovala jak už nebudu pít. Bohužel za 2 dny se ukázalo, že je vše jinak.
A životní prohra. No prostě jsem to myslela (nebo nemyslela) tak, že pokud se rozhodnu pro interupci, tak se s tím budu hodně špatně srovnávat a dlouho to nosit v sobě. Když se rozhodnu pro to dítě si nechat, tak to bude krušné, na úkor všeho a všech a s tím taky nevím jak se popasuji. Říkám si jak se mi to mohlo stát, proč se mi to nestalo před 10 lety nebo před 2 lety. Proč teď?
A k té podpoře manžela. Mám strach jak to zvládne. Ani jeden z nás není vyloženě rodinný typ, navíc teď se mu pracovně moc nedaří (moc o tom nemluví) a jsou to další starosti navíc. Bojím se co to pak udělá s naším vztahem. Co mě zamrzelo, že při tom mém pláči mě nedokáže vzít do náruče, je prostě pořád takový odtažitý, projevuje málo city a já zase moc a kombinace pak není ideální.
Jak se rozhodnu nevím. K doktorovi jdu za týden a bude to hodně krušná doba.