Přidat odpověď
Na dobrých vztazích po rozvodu není nic špatného, ovšem pro mě jsou dobré vztahy, o které jsem usilovala, to, že o sobě vzájemně dobře mluvíme (a myslíme), že spolu probíráme záležitosti kolem dětí a snažíme se řešit výchovu společně, že si vycházíme vstříc ohledně peněz i času (ne na úkor jednoho, ale podle možností), že já podporuji jejich vztah k tátovi a on se nesnaží děti přetahovat...
Dobré vztahy považuji za žádoucí, společné bydlení dvou a více nových rodin, připomínající spíše mnohoženství, už za žádoucí tak úplně nepovažuji. Z mnoha rozvodů vychází nejméně jeden z manželů hodně zraněný a je to přirozené - tam je důležité, aby usiloval o slušné, rozumné vztahy bez naschválů a podobně, cpát takovým lidem jako metu, že si mají vzájemně hlídat děti, půjčovat olej, když dojde, a v sobotu večer společně grilovat u společného domu, mám za přehnané. Lidi, kteří se rozejdou, mají společné dítě a tam se IMHO mají snažit spolu vyjít (tu snahu považuju za povinnost), leč jejich další vztahy a život už bývalý partner pod palcem mít nemusí.
Rozuměj mi dobře, věřím, že za určitých konstelací to skutečně fungovat může (že nikdo z bývalých a současných partnerů není v pasti), a pak je to dobře. Jen bych to nechtěla stavět jako ideál "obecně", protože to obecně podle mého ideální není.
Předchozí