Je mi 30 let, mám dvě děti a po druhém porodu, při kterém jsem málem odešla, jsem si řekla že už nikdy více, a teď, když se uzákonila sterilizace jako forma antikoncepce, tak jsem přemýšlela, že si to nechám udělat. Bohužel, možná kdoví v budoucnu bohudík, manžel s tím nesouhlasí, že prý, co kdyby, a po třídenní návštěvě u sestry, která má pětiměsíční miminko, jsem nakonec i já na vážkách, co kdyby. Jak jsem si malou ty tři dny muchlinkala, krmila, pečovala o ní, tak jsem si nakonec uvědomila, že jak jsem byla na 100% rozhodnutá jít na sterilizaci, tak najednou mám pocit, že opravdu kdo ví, jsem ještě mladá, a třeba až holky odrostou, tak třeba možná do toho ještě půjdu. Přišlo mi dokonce líto, že už to malé miminko, to piplání a mazlení, že už to nikdy nezažiju. A mé 100% rozhodnutí už nemít žádné dítě, je pryč