Mám to naprosto stejně jako ty, akorát jsem se odstěhovala já od něj, každý máme svoje bydlení, ale jinak vše naprosto stejné jako přes kopírák. Sice u mě nepřespává (i když sem tam když si chci večer vyrazit posedět s kamarády a on druhý den musí do práce, tak u mě přespí, pohlídá dítě a ráno jde do práce), ale ostatní probíhá naprosto stejně. Volá co máme v plánu, co jsme dělali, když se zeptám já (je mi to fuk, raději na to nemyslím), tak mlží nebo lže (dozvím se zpětně), důvěrné oslovování, letmé dotyky, pusa na rozloučenou (OK, kvůli dítěti, aby viděl, že "není problém"), taktéž jsem vyjádřila prosbu, že "takto to dál nejde, že musím jít dál", k němu se už určitě vracet nechci. Jednu dobu jsem měla "kamaráda" a asi jsem se chovala jinak (říkal, že jsem nepříjemná, co se mnou je a žárlil - ale takto to bylo vždy, já nikdy nic a on si mohl š...t kde chtěl). A takto to trvá už rok. Nevím, jak z toho ven, na jednu stranu chci, abychom vycházeli co nejlépe kvůli dítěti, ale pro mě samotnou je to pořád jakási "brzda" v poznávání někoho jiného. Trochu se obávám, že když "bouchnu do stolu", tak bude dusno (což v rámci péče o dítě nechci).