Connie, to je přesné, on si - když se ohlédnu - vlastně vše dělal, jak chtěl, i teď. Na to doplatil i náš vztah, tvrdí, že je sobec, ale to přeci není argument Na druhou stranu, když chci jen trochu narovnat mantinel, tak je dotčen a dává najevo údiv nad tím, jaká VLASTNĚ jsem. Fakt se kvůli malé hodně snažím, ale hodně mě to svazuje a hází někam jinam. Pokaždé se nezapomene zmínit, že nás má pořád rád, už na to ani nereaguji, nemá to smysl. Říká, jak se mu o malé zdá.. co na to mám říct, že malá volá "tati" na každý mužskýho, který kousek před naším domem vystuje z auta? On to nechce slyšet. Mluvím o sobě a popisuje pocity, jak to má těžké a že chce, ať se máme dobře, kdyby mohl cokoliv změnit bla, bla.. na to už fakt nereaguji, xkrát jsem mu říkala, aby mi takový věci neříkal, jeho také nezajímají naše skutečné problémy. Dnes telefon, kdy se mě po x dnes ptal, jak se máme, co děláme, jak zvládáme. Co na to mám říct? Pak ještě dodá, ať se zamykáme