V květnu to byl rok. A nic se nezměnilo - mám pocit, že on je spokojený, že si žije jako předtím (předtím býval taky pořád pryč), že vůbec nechápe, že se to pokazilo a už to nejde vrátit a že mě brzdí (ho to nejspíš nebrzdí, tuším, že někoho má a že jí lže stejně jako mně). Ze začátku mě to trápilo, teď je mi lhostejné, co dělá a s kým (což považuju za úspěch). Když jsem měla přítele, tak ten jeho "zájem" byl i intenzivnější (nebo mi to tak přišlo, že volával nevhod), ale v tu dobu tu nehlídal přes noc/nespával, takže podle toho asi vytušil, že je někdo jiný. Myslím, že jediné řešení je pořádně zařvat a trvat si na svém, což ale naprosto chápu, že nejde tak jednoduše (kvůli dítěti) a nejde to ani mně. A pevně stanovené hodiny/dny na vídání se s dítětem taky nemáme stanovené, rozhodnutí soudu je na základě domluvy (chtěli jsme to tak oba) a s jeho povahou by se s klukem prostě vídal jednou za měsíc (i když tvrdí, že ho miluje, čemuž věřím, ale prostě jeho potřeby jsou pro něj přednější).