Už několik dní se na základě zdejších témat zamýšlím nad tím, jestli samou mateřskou láskou a péčí dětem neubližujeme. Chceme, aby z nich vyrostli mladí samostatní a zodpovědní jedinci. Ovšem děláme všechno proto, aby to tak nebylo.

Jak jinak si vysvětlit, že se tu objevuje tolik příspěvků, ze kterých vyplývá, že děláme vše proto, aby děti neměly možnost se osamostatnit? Zaráží mě, kolik matek tu píše, že jejich děti nejezdí na tábor, protože by tam určitě o jejich děti nebylo dobře postaráno, popř. by se dětem stýskalo (dorazila mě jedna známá, která 10ti letého kluka na tábor nepouští, protože jsou prý tábory plné úchylných vedoucích). Vyjukaně jsem četla příspěvky některých matek, které považují za normální každý den dětem, které jsou mimo domov (u babiček, tatínků apod.) každý den telefonovat. Překvapeně jsem četla, že jsou školáci, kteří doma nepomáhají s chodem domácnosti, protože to všechno zvládne matka. Opravdu je to tak správně? Vážně si myslíme, že naše děti vychovávané ve vatě se s úderem dospělosti změní najednou v samostatné jednotky, které zázrakem budou umět obstarat domácnost, ačkoliv do té doby nic z domácích prací nepochytily? Neplatí náhodou známé „všechno zlé je pro něco dobré?“. Že se dítě musí naučit rozhodovat samo za sebe? Že trocha nudy na táboře, odřené koleno z prázdnin u tatínka, jiný denní režim u tchýně… je něco, co ho v konečném důsledku posílí? Stojí vůbec děti o naši přehnanou péči? Vybrali by si jí, kdyby měly tu možnost?

Neberte to jako obžalobu starajících se matek. Sama těžko hledám správnou míru péče. Když se třeba syn učil jezdit na kole, nebyla jsem u toho. Chtěla jsem stejně jako on sám, aby na kole jezdit uměl, ale psychicky jsem nezvládala jeho pády. Stejně tak trnu, když 8letý syn jezdí na prázdniny s otcem, který mu organizuje adrenalinové zážitky. Bojím se, ale nevyvádím, na otce syna neposílám sociálku. Bůh ví, k čemu všemu je to ku prospěchu.