Když děti odjížděly na tábot, u vody (skautský, takže podle mustru jak už tu někdo popisoval) odcházela jsem od autobusu že pocitem, že už je nikdy neuvidím, fakt panika ,děs.
Jenže já si myslím,že právě tím svým strachem nemůžu obtěžovat svoje děti. Musím se s tím vyrovnat sama, nemůžu jim kazit život, kvůli svému pocitu, kvůli svému strachu.
Prodýchala jsem to a za čtrnáct dní se vátily ,živé zdravé, š´tastné.