Měli jsme to taky tak, u první dcery, když jí byl asi měsíc. Myslela jsem, že zcvoknu, měla jsem ji pořád na rukách, když jsem se ji pokusila někam položit, nastal příšerný řev. Hodně jsem zhubla, jak jsem ji pořád tahala, až pak jsem si řekla, že to tak dál nejde, položila ji a nechala ji prostě řvát, i když mi to trhalo srdce a cuchalo nervy. Každých pár minut jsem k ní teda šla, pochovala a zase vrátila, jako ubezpečení že tam není sama, ale že v mé náruči být nonstop prostě nemůže. Pochopila to rychle, už příští den to bylo znatelně lepší. ono to prostě asi jinak nejde, když nechceš, aby z tebe byla troska.
Ale neboj, i tohle období, které ti teď možná připadá hrozně těžké, jednou skončí...a nebude to ani tak dlouho trvat. Vážně.