Já jsem dvougenerační matka, první 2 děti 19+23, poslední 39. Otěhotněla jsem nečekaně a bála jsem se strašně (že neporodím, že to mimino neuslyším řvát, že už jsem prostě tělesně jinde)

A bylo to perfektní, konečně jako by k tomu tělo dozrálo.

Teď je malé 7 let a jsem hrozně ráda, že ji mám. Je pravda, že to není žádné superakční dítě, z druhé strany je vlastně jedináček, takže žádné samohlídací chvilky, kdy si děcka někam zalezou, se nekonají, rodič je stále v akci..

Ale mám dojem, že mentálně mě to vrací zpátky, jediné, co překonávám je občasná lenost a to je jedině dobře..:)