Přidat odpověď
Xantipo
Tak ono to je i o uměřenosti, zdravém rozumu, vzájemné ohleduplnosti a taky dost o komunikaci. Já třeba mám už babičky v důchodu, mám děti ve starším věku, takže z práce utahané nejsou, což ulehčuje situaci. Pokud by ještě pracovaly, tak by nejspíš pomáhaly o dost méně, což je pochopitelné. Rozhodně je nepřetěžujeme ani když jsou celé dny doma a snažím se, aby to bylo jen občas a když opravdu potřebujeme. Ale ony se babičky hlásí i samy, takže nedělají nic proti své vůli.
Neměl by to být zas extrém, myslet si, že prarodiče jsou tu od toho, aby tam měli každý víkend vnoučata, i kdyby byli v důchodu, tak mají právo na svůj život a rozjhodnout se, jak moc je to pro ně přijatelné.
Měla jsem třeba kolegyni, jejíž mamka s otcem dosud pracovali a bratr tam u nich měl dítě na hlídání téměř každý víkend. Prarodiče už z toho byli docela unavení, ale nebyli to schopní sami nějak říct a bratr se snachou asi nebyli dostatečně soudní nebo měli dojem, že rodiče tam vnučku sami chtějí, byla první a byli z ní unešení. Nakonec to za ně s bratrem vyřídila právě kolegyně, kdy jim naznačila, že každý víkend je na ně moc, že jsou unavení a postupně se domluvili na méně častých intervalech. Takže to chce občas i tu asertivitu na obou stranách a schopnost vymezit si pomoc, která nezatěžuje, i když to asi není vždy jednoduché.
Předchozí