V našem okolí máme podobný případ, kamarádka čekala se svým přítelem neplánovaně a chtěně dítě, brát se chtěli až se malé narodí (kamarádka se nechtěla vdávat s břichem), malého čekala v lednu. Přítel (mladý kluk 24let) v prosinci nečekaně skolaboval, odvezli ho do nemocnice, tam si nějaký čas poležel a po návratu domu dostal 2x za sebou infarkt, který už bohužel nepřežil.
Kamarádka nedostala nic (vdovský d.) a malý taky ne (sirotčí d.) protože neměli ani podepsaný souhlas s otcovstvím, aby měl malý příjmení po tátovi. Ona, mladá holka (bylo jí 19let) najednou neměla nic, kde bydlet, peníze, zázemí a měsíc do porodu. Bylo to fakt hrozný tenkrát.

Na tyhle věci "coby kdyby" přítel slyší, ale vždycky mi řekne, abych nad tím tak nepřemýšlela, že se to určitě nestane, ale je na něm vidět, že nad tím uvažuje. Ostatní argumenty pouští jedním uchem tak a druhým ven.
Nechci, aby si myslel, že mi jde jen o to, abych případně po něm NĚCO dostala, tak to vůbec není, ale jde mi hlavně o tu jistotu pro dítě, kdyby nedejbože k něčemu takovému došlo a to nejenom v jeho případě, může se něco stát i se mnou a on potom nebude mít k dítěti žádná práva.
Jednou jsem mu řekla, že pokud budeme mít dítě bez svatby, tak se bude jmenovat příjmením po mně, ale nevypadal, že by ho to nějak rozhodilo, navíc já si přeji, aby se dítě jmenovalo po něm (a já snad jednou taky).

Rozhodně nechci svatbu proto, že nás do ní tlačí rodina, jak tady padlo. Chci jí proto, že chci, abychom my tři byli rodina, bez ohledu na to, co si o tom myslí naše okolí (a jsem ale ráda, že sdílí stejný názor jako já).
Nechci partnera nutit, to v žádném případě, jen bych ho ráda nějak pádně popostrčila rozumným argumentem, ale mám pocit, že už jsem vyzkoušela všechno.