Juldofuldo,

promiň, ale já myslím, že máš k tomu pomáhání trochu nezdravý přístup.

Totiž až teď jsem si uvědomila, že Ty mlčky předpokládáš jednu věc, která mě ani nenapadla - jako že se od Tebe automaticky očekává, že budeš skákat, jak ten druhý píská, že budeš využívaná. Působí to na mě trochu dojmem, že neumíš říct ne a bojíš se dostávat do takových situací, kdy bys to říkat musela (důvěrně znám ), a nedělá Ti dobře slyšet "ne" od jiných.

Já si myslím, že to vzájemně velice souvisí - že ani při těch nejlepších vztazích v rodině (respektive právě PROTO, že jsou ty vztahy dobré) by neměl být problém žádost druhé strany odmítnout a naopak i odmítnutí akceptovat.

Hledám slova, jak to říct - prostě ani když s tím druhým máš vztahy výborné, tak to neznamená, že mu musíš vždy a ve všem vyhovět. Když je někdo opravdu v akutní nouzi, tak by člověk asi pomohl i nepříteli, a když ta nouze tak akutní není, tak i ti nejlepší rodinní příslušníci a kamarádi musí počkat, až budu mít čas. A nepokládám to za žádnou "pomstu", prostě i já mám své závazky a lidem, co mám ráda, tak ráda pomůžu, ale ani oni nemůžou ode mě čekat, že krom fakt akutních věcí skočím a hned udělám, vzdám se něčeho, co jsem měla už domluvené... považuju to za normální stav a právě proto mi s tím pomáháním vydrží dech déle.

Prostě je docela osvobozující naučit se to NE říkat (a s tím ruku v ruce jde to, že ho i od těch druhých bereš lehčeji.