Neodvádím pozornost, jen se na to dívám jiným úhlem pohledu. Něco jsem chtěla sdělit - tedy že problém může být v různém vnímání násilí různými jedinci.
Ono když se otec baví se synem, jak by měl klid, když by tu mámu odvedl do lesa a syn si přiťukne a řekne - tati, já ti jí ještě pomůžu přihrnotu (hlínou v lese) - tak asi těžko si bude ten syn něčeho všímat (je stejný).
Před jiným člověkem mě nikdy neuhodil, že mu matka říkala - koukej se k té holce chovat slušně, kamarád - no já nevím, ale mít takovouhle ženskou doma, tak se k ní chovám jinak, tohle byhc is nedovolil.. tak to bylo a je zapomenuto, nikdo by nic nepřiznal..
Jednou jsem 2 dny neslyšela - měla jsem ukrutný strach, že budu muset jít k lékaři a co mu řeknu? Pravda nepřipadala v úvahu a nerada si vymýšlím, bylo to trauma.. nakonec se sluch vrátil. Manžel odmítal věřit, že jsem měla problém se sluchem - tak moc jsem ti toho zase neudělal...
Ani dnes nechci někde rozmazávat, co bylo, ale on se dožaduje střídavé péče a nepřímo mě nutí ty zážitky vytahovat u soudu - a pak pochopitleně vyskakuje, nelíbí se mu to, že o tom mluvím. Doslova mi řekl - u toho nikdo nebyl, nejsou svědci, bude to tvrzení proti tvrzení.. hm, a stejně je ukřivděný. Děti ho mají rády.. Nejmladší ví, že se mi nyní žije lépe a jí je také lépe, s ním nechce k lékaři, nechce ho do školy na třídní schůzky - ap., ale ráda ho má, je to její táta, on ji rozmazluje..

Neřešitelné.

Neodvádím řeč od tématu - chtěla jsem říci, že to druhá strana může vnímat jinak, než ty. člověk si nerad připouští pravdu. Má pravda je jiná, než tvá - to není o lži, ale např. podle jednoho se toho tolik zase nestalo, ten druhý byl třeba na pokraji zhroucení.. Když roky člověk mlčí a nebrání se, tak pak to je pro toho druhého překvapení, že ho týral (vždyť je zvyklá, co má..).
Syn mi také řekl - mami, tebe to žehlení baví.. vid.. a myslel to vážně (není lepší zábavy pro ženu).. jsou to jen každého pohledy na věc..