On to neudělá - třeba s těma hodinkama. Řekla jsem mu - dala Ti je s účtenkou, vrať je a za ty peníze si kup, co Ti udělá radost, ať je to cokoli.
Ale on zas že ne, že ona mu řekla, že mu koupí hodinky, on jí jasně řekl, že nechce, že má a že si na tyhle věci nepotrpí a ona je přesto koupila. Takže je přesvědčen, že je v právu a že je správné jí hodinky vrátit.
Ona mu totiž vždy dopředu řekne - hele, tati, tam a tam jsem viděla to a to triko, každý to teď nosí a to se ti bude líbit. Jenže přece ho musí znát, já ho znám a tak vím, že on má svoje oblíbené věci třeba x let staré a má svůj vlastní vkus a nic jiného si nevezme. Ani mamka mu nekoupí nic bez něj, aby to nosil. A táta to sestře řekne - proboha ne, nic mi takovýho nekupuj, víš přece, že to nenosím, raději mi nic nedávej. A ona přesto jde, koupí to a pak mu to s velkou slávou nese. Tyhle věci si ponechal, nechtěl se dohadovat, ale rovnou řekl, jestli si to sestra přece jen nechce vzít pro jejího přítele, že táta to nebude nosit. A ty hodinky? To bylo stejný, ale ty si nenechal, protože cena byla opravdu šílená. Naši jsou takoví - spořiví, nekoupí si nic drahého, pokud to vyloženě nepotřebují, jen tak pro pocit - to ne.
Já třeba tátovi koupila nějaké přípravky - jako léky, vzal si je, nic neřekl, ale pak mi mamka řekla, že on to neužívá, že tomu nevěří a že si to teda bere ona /naštěstí to nebylo třeba na prostatu/. No tak jsem tento typ dárku příště vynechala.