Hele - ono to u nás není jednoduchý. Oni naši na mou sestru tzv. trpěli, takže to není o tom, že byla chudák. Ona dostala dům, naši jí tam roky dřeli. Štvalo mě to, protože neměli čas ani na moje děti, vnoučata a viděli je tak 1x za rok a někdy ani to ne, ale sestra to podle nich potřebovala.
Ale já sama zas bych ten dům nepřijala, protože by to znamenalo tam s našima žít a já bych to nezvládla. Ale sestra to vzala tak, že blbý, kdo dává, blbější, kdo nebere a tak jim naložila práce, aby táta neměl čas a energii na nějaký útoky.
A tak nějak celkem i chápu jeho pocit zmaru - říká, co nechce, ona mu to systematicky nosí i když ví, že ho to ničí a on jí obětoval 15 let života a teď tohle. Nic po ní nechce, žádný dary, nic, občas návštěvu. A já si myslím, že sestra to ví a tak ho teď potrestala úplně - dělá, jako kdyby neexistovali. Myslím si, že si to nezaslouží - trestá i mamku a to jen za to, že se přidala na stranu táty. Co čekala? Že ho odkopne? Takže jsem byla třeba svědkem situace - dcery syn měl narozeniny, mamka zavolala, zda může přijet tehdy a tehdy /to vím od mamky/. Sestra řekla, že jak chtějí. Tak přijeli a shodou okolností jsem u sestry byla i já a probíhalo to takto:
Ahoj, jedeme mu popřát, zavoláš ho? Ona - to nepůjde, šel ven. Mamka - aha, ale byli jsme domluvení. Ona - jenže jemu se chtělo jít ven. Mamka - hmmm, to nás mrzí, tak nic, popřej mu za nás a tady máš pro něj dárek /naši dávají peníze, aby si každý koupil, co se mu líbí/. Podívají jí tašku, kde jsou peníze a přání. Ona sedí a dívá se jinam. Nevydržela jsem to, vstala a vzala ty věci, dala je na stůl a řekla - sestra mu to řekne, určitě bude rád. A říkám - posaďte se /protože doteď stáli/. A oni na sestru. Můžeme? Ona aniž by se na ně podívala - mně je to jedno, jak chcete. Tak naši došli k závěru, že tam nejsou žádoucí a tak mamka řekla - přivezli jsme ti okurky, rajčata a papriky - jestli teda chceš /naši to pěstují a sestra ne, ale naši vědí, protože tam roky žili, že to jí a tudíž kupuje/. A sestra - je mi to jedno, někam to polož. Tak to dají na stůl a zas - tak ahoj, my jedem. Ona aniž by se na ně podívala - ahoj a v tu ránu se začne bavit se mnou, jako by tam už nebyli. Nevydržela jsem opět a šla jsem je teda doprovodit ze schodů a k autu a trochu to vyžehlit - ani ne kvůli ní, ale kvůli nim.
A mrzí mě to. Myslím, že obzvlášť od ní si to nezaslouží.