Přidat odpověď
Když jsem byla mladěší, nad každým dárkem jsem jásala. I nad tím, který šel následně rovnou do popelnice. Něchtěla jsem kazit radost těm, kteří mě obdarovávali. Postupem času mě došlo, že když zajásám nad nevhodnou keramikou, tak s enemůžu divit, že ji dostanou příště znovu. Že když neprotestuju nad kosmetikou, která u mě vyvolává alergie, tak s darem souhlasím a příště jidostanu zase, aniž by se obdarující dozvěděl, že je to dar nevhodný.
Dnes u každého dárku hlasitě poděkuju, ocením snahu udělat mi radost. Ovšem už se nebojím (starší věk má své výhody) připojit, jaká je to strašlivá škoda, že po kosmětice téhle značky mám vyrážku, že keramika se mi už nikam nevejde, že halenka je o 2 čísla větší... Kupodivu to moji blízcí berou a dárky jsou už pro mě mnohem přijatelnější. Jen dárky od malých dětí neřeším. Tak poděkuju a dlouho jásám. Pak všechna ta mýdla, páchnoucí voňavky a příšernou bižuterii věnuji dál, že vyhodím.
Závěr: Darovanému koni na zuby nekoukej. Na druhou stranu má dárek udělat radost a tak nedávám to, co si ten rduhý výslovně nepřeje. Dostanu-li nevhodný dar, nestydím se na to šetrným způsobem upozornit.
Předchozí