Ono je to ale celkem hrdinství někomu říct, že jejich dárek není zrovna jedničkou. Alespoň já byla vychovávána k tomu, že je třeba se před darujícím radovat z úplně všeho. Jestli se mi to ne/hodí, ne/líbí... to přeci nehraje roli. Trvalo mi opravdu 40 let, než jsem tohle překonala a po povinném jásání začala nesměle špitat cosi o nevhodnosti dárku, který mi ale i tak udělal samozřejmě radost. Musím říct, že s postupujícím věkem mi to jde stále lépe a lépe, ale i mí blízcí už tuší, co se mi líbí, co mi vyhovuje.

Výborná je v tomhle ale moje máma. Nikdy neuznávala za dárky pro ní věci do domácnosti. Vždy přede mnou v soukromí hrozně špačkovala, že vysavač, hrnec, skleničky si měl dotyčný raději nechat. No a jak stárne, dostávám od ní zásadně věci do domácnosti: ručníky, utěrky, povlečení... Nehodí se, nelíbí se, ale v tomhle případš mlčím a v duchu se směju.