jj, ten strach (o dítě, o to jestli to zvládnu), a taky že ze mě dokáže udělat fúrii.
Nejtěžší období pro mě bylo po prvním produ (asi tak 3 měsíce jsem byla dobře mimo, dělala jsem jaká jsem supermatka ale byla jsem totální dřevo co si nevědělo rady s pláčem miminka). No a pak když byly dvě, resp. když starší byly necelé čtyři a mladšímu rok, to jsem vážně myslela, že si dojdu k hodnému panu doktorovi v bílém plášti pro platíčko "zobání"... starší zlatíčko bylo bez pudu sebezáchovy a vrhalo se všude, mladší se nechtěl nechat chovat, nosit, vozit, ale uměl se jen plazit, což jde na brzkém jaře venku v blátíčku, mokru, na kamenech, v bodláčí a tak.... úplně prímově (asi tisíckrát jsem si vzpoměla na Čapkův popis nošení Dášeňky jako "vzpírání vzpírajícího se břemene").
Dneska po 7 letech je mi líto, jak jsem bez energie a že dětem nedokážu zařídit tolik vyžití, protože bych nejradši spala/odpočívala....