Kdyz jsem byla tehotna se 4. ditetm, zdal se mi opakovane sen:

Jdu s kocarem zimni cestou, mala trileta se drzi kocaru, petileta na druhe strane, sedmileta jde vedle. Sojdeme k mostu pres castecne zalednenou reku. Petiileta uklouzne a po prikrem brehu sjizdi do reky. Sedmileta se snazi ji chytit za ruku, ale nema silu a sjizdi obe. Ja skocim po nich a snazim se je chytit. Trileta a kocar popojizdi po ceste, mala ho pusti a utika za mnou. Vsecky tri i ja propadnou ledem, proud je strhne, ja je nemuzu najit, a kdyz konece se dostanu na breh, je i dite s kocarem pryc. Ja lezim na zmrzle zemi a brecim a ta hruza, ze nemam zadne dite!!!!!!! Vzydcky jsem se v tom okamziku probudila, hruzou se trasla, srdce mi bilo a ja ihned kontrolovala postylky, kde deti spinkaly, a brecela hruzou, ze o ne prijdu.

Nikdy se jim nic nestalo. Dneska jsou dospeli.

To je proste materstvi. Clovek o ty deti ma porad strach.