To mi připomíná jeden aspekt života věřícího: vím, že se chovám dobře/normálně/morálně, ale PŘESTO vím, že mám na víc, že bych mohla udělat větší dobro, více někomu prospět. Nikdo jiný to neví, vím, že by mi nikdo nevyčetl, kdybych udělala méně, protože objektivně dělám DOST, ale subjektivně prostě MÁLO, protože cítím, že dokážu mnohem více... Vím to jen já...a Bůh. Jak se zachovám?

Zdálo by se to možná lehké, ale není... Protože například někdy s něčím nesouhlasí mí blízcí... Mají automaticky přednost? Mají právo mi bránit třeba v pomoci někomu? Třeba proto, že bych pak s rodinou trávila méně času...?