Teď se bude zdát, že si protiřečím, ale zkuste vydržet.
Já jsem počítačový a herní fanda. S dcerou jsme strávily spoustu času nad hrami ať už strategiemi budovatelskými nebo vyloženě bojovými, třeba Heroes.
A taky SIMS. To je strategie taková životní. Řídíš si lidičky, a stavíš jim domeček a oni musí chodit do práce, jinak nemají peníze. Musí si uklízet, aby se jim doma líbilo. Chtějí kamarády a spoustu věcí, ale na ty si musí vydělat. Tak ani tady nejde všechno hned. No zkrátka vždycky jsem jako holka měla domeček pro panenky a vždycky mě štvalo, že jsem je musela postrkovat sama. Tady nemusím. Mám tu hru ráda.
Holka hry milovala taky. Často jsem se vracela domů (to jí bylo tak kolem dvanácti) a hned za dveřmi jsem slyšela z počítače troubení válečných slonů a výstřely katapultů (období Age of Empires). Někdy jsem se smála, že je to taková ryze "dívčí" hra. Bylo špatně, že to hrála ? No, k tomu jak to pravidelně pokračovalo. Shodila jsem kabát a šla s holkou probrat její strategii, kde vyhrává a co jí zrovna provádí protivník, kde měla postavit hradby a takovéhle blbiny. Mezitím došla řeč i na školní "boje". Tak za hoďku mi holka mávla, že jde na divadelní kroužek nebo na turisťák nebo do hudebky. Prakticky každý den měla něčím vyplněný. O svojí vlastní vůli, já jí nikdy do ničeho nestrkala. Vyhledávala si ty kroužky sama, protože se tam setkávala s kamarády.
Dodnes vždycky jedna sedává u počítače a něco hraje. A druhá sedává vedle a "dobře radí". Krásně se vžilo naše rodinné úsloví "Hele, nechci ti do toho kecat, ale..." a odpověď "Tak do toho nekecej..." . Dovedete si představit, kolik se u toho probere věcí ? Ono si i o hrozně nepříjemných věcech líp mluví.
A co že je na tom vlastně špatně ? Špatně je to podle mne tehdy, když to přijde k dítěti moc brzo. Ona už zmíněná hra SIMS je moc pěkná, ale domeček pro panenky má tu výhodu, že do něj můžete a někdy i musíte vymýšlet, jak vyrobit postýlku, a jak uplácat z moduritu třeba housku. S holkou jsme šily takový neumělý šatičky na panenku a polštářky. A vázičku z lékovky. Víte že jsem měla tehdy někdy pocit, že jí to nebaví? A onehdá jsme náhodou na půdě přišly na krabici s těmi věcičkami a holka tak hezky vzpomínala, až mi šly slzy do očí.
Tak teď nevím, o čem je vlastně tenhle příspěvek, asi o úměrnosti a o tom, že každý věk chce svý. A taky o tom, že si myslím, že když těm malým prckům dáme telku a počítač jen jako maličký bonbónek a ten čas jim vyplníme "prací", tak získáme spoustu času v jejich "velkém" věku, kdy si sami vyberou, jestli chtějí koukat na telku nebo třeba si šít šaty na ples. Když je jako malý posadíme k televizi, tak jsme vlastně vybrali za ně. Si myslím.