NO a k těm záporům. Hele já jsem dospělá, čtyřicetiletá ženská. Obstarávám chod jednoho domu s jednou domácností a zahradou. Chlap jeden kus, vědec, víceméně prakticky nepoužitelný v praktickém životě. Chodím normálně do práce. Naprosto obyčejná ženská. K počítačům jsem si přičichla před dvaceti lety. Mám je ráda a ony mne živí. Strávím u počítače někdy i šestnáct hodin denně. Rozumíme si?
Tak a teď si k tomu přidej fakt, na který nejsem zrovna pyšná. Já si prostě musím zahrát alespoň jednou denně. Chápeš to ? Když si nezahraju, tak mi ten den přijde neúplný, nedokonalý, prostě fujtajbl. Cítím to na sobě. A to ke mně ty počítače přišly až v relativně dospělém věku osmnácti dvaceti. Představ si, jak to dokáže pohltit patnáctiletého.
A dál. Když se někdy v životě něco nepovede, říkám si docela vážně, sakra sejvnout by to chtělo a odehrát znova. Dost mne vyděsilo, když jsme hráli doma simulaci jízdy autem. Skutečně to pak dokáže ovlivnit i tvůj styl jízdy ve skutečném autě na skutečné silnici, když kolem chodí skuteční lidé. Prostě ta možnost nahrát předchozí uloženou pozici a hrát na tři životy do tebe při dlouhodobějším hraní prostě přejde. A znova opakuju, jsem obyčejná ženská, co si to dokáže uvědomit a VÍ, že to je nedobře. Tak jsme tu hru s autem přestali hrát. Kolik mladých to udělá ? Nebo si to jen uvědomí? Kolik z nich nad tím mávne rukou?
Tohle je skutečné nebezpečí, které je tu schované. Neznamená to, že nebudeme hrát, to by pro mne vůbec nepřišlo do úvahy :-))) , ale s mírou.