mám kamarádku, jejíž matka je alkoholička. Tudíž zakladatelku chápu. Kamarádky rodiče měli obchod. Matka tam denně vysosla 1-2 flašky fernetu. Dle toho vypadala její práce. Spoustu let znají děti matku jen v některé fázi opilosti (myslím tím náladičku, opilost-kolikrát takovou, že neudrží moč a stolici, kocovinu). Pokud ji zamčou doma a uhlídají, má "jen" absťák a je agresivní, plačtivá... Normální komunikace s ní už dlouho není. Kamarádky otec se jí chtěl zbavit a hodit ji na krk jí, naštěstí to ustála. Léčit se nepůjde, protože ona problém nemá.
Kamarádka uvažuje o zřízení léčebny pro začínající alkoholiky. Léčba by probíhala tak, že by se dotyčný třeba měsíc celodenně staral o její matku a mohl z blízka vidět, co z něj bude. Možná by to mohlo fungovat.
To, že alkoholik si často řeší svůj problém chlastáním, není omluva dostatečná. Aspoň pro mě ne. Vím, že každý zvládne jiné množství problémů a každý má problémy jiné, ale to, že problém zaliju chlastem, ničemu nepomůže. Já mám sklony k závislostem, vím to a proto skoro nepiju, vím, že bych brzo byla alkoholička. Znám alkoholiky, kteří možná mají problém, ale nikdo neví, jestli jo nebo jen hledají omluvu svému chlastání. Já sama tahám z manžela už 10 let, jestli ho něco trápí, možná jo, ale asi spíš ho nebaví ten nudný život na pokraji chudoby. A ničí tím všechno, co by v té bídě mohlo být hezké. Já jsem ochotná mu pomoci s čímkoliv, dokážu pochopit a tolerovat skoro vše, ale chlast v kombinaci s hulením ne. Nebývá opilý, ale když vidím ten jeho tuhý ksicht, když slyším ty jeho debilní vtípky... je mi na blití. Vím, že nás miluje, ale já ho milovat přestávám. A jediný důvod je chlast. Navíc mu občas rupne v bedně a třeba roztříská židli nebo rozbije talíř.
Nenávidím chlast, nenávidím ho čím dál víc. Mrzí mě, že můj nejbližší člověk mě radši ztratí, než by se šel léčit.
Navíc on se fakt nepotácí a neblije, tak si většina lidí myslí, že já jsem nechutná stíhačka, že já nejsem v pořádku, on je na tom dobře.