Já strašně. Mám do výplaty asi stokorunu, z čehož fakt nemůžeme vyjít, už i máme nějaké peníze půjčené, pomalu je splácíme. Skoro nic už nám doma nefungue, protože nemáme na opravy, pro děti na nové boty, o novém (a potřebném) obutí a ošacení pro nás dospělé ani nemluvím (ještě, že se pořád vejdu do oblečení ze střední školy, ale už je to přecejen patnáct let - o modernosti ani nesním , ale je občas zaprané, zašité..).
V téhle situaci je určitě spousta lidí - jenže mám pocit, že se o tom nedá moc mluvit. Můžete mluvit s kamarády o různých trápeních, ale o tomhle ne. Je to zvláštní. Asi to v ostatních vzbuzuje pocit žebrání, nebo se toho štítí...
A pak jsou situace, kdy to fakt přiznat musíte - nebo se vymlouvat - ne, nepůjdeme s vámi na loutkové představení, protože nemáme padesát korun na vstupné. Nejhorší je, že to líp situovaným lidem nedochází a k těm společenským lžím vás nutí - "a proč nejdete"? (A vy si vymýšlíte výmluvy a oni vám je vyvrací.) Až nakonec potupně přiznáte barvu a oni mávnou rukou - ale tak vás pozvem (uáá, strašný), případně "tak příště vy nás" (ještě horší). A tak člověk nakonec nemá nejen peníze, ale ani ty kamarády...