Přidat odpověď
Jsem v hodně podobné situaci, jen je u nás rozdíl, že moje matka nedokáže říct ne, takže si dcerku k sobě vezme (bydlí hned vedle nás), ale vím, že je z toho celá nervózní, že se jí tamvůbec nevěnuje a už jen čeká, aby mi ji mohla předat zpět a měla klid. O nějaké procházce s kočárkem ani nedoufám (se starší dcerou byla jednou, s mladší,které je rok a půl, ještě nikdy...)
A mužovo rodiče jsou také pravý opak - nejraději by měli holky každý den od rána do večera...
Také jsem se s tím nevyrovnala, v hlouby duše mě to "žere". Když si vzpomenu na své dětství a babičku, jak jsme u ní byli všichni vnoučata pečení vaření a ona s námi chodila na výlety, zpívala,... je mi z toho smutno.
Myslím si, že má mamka se ještě nevyrovnala s tím, že už je babičkou...stejně jako si některé ženské odmítají přiznat, že stárnou...
Předchozí