Mí rodiče se zajímají i tcháni, ke každým jezdíme jednou za čas na návštěvu, občas volají, jak se máme, co kluci. V létě si berou na pár dní staršího, na mladšího si ani jedni ještě netroufnou, protože bude mít teprve čtyři roky. O hlídání si nijak neříkáme, necháváme to na nich. Respektujeme je, chodí do práce, mají své koníčky, o hlídání jsme si řekli jen párkrát na pár hodin, když jsme opravdu nutně potřebovali. Jsou to naše děti, ne jejich, takže to tak bereme a nenutíme je hlídat.


Mmch, jedna babi s dědou mě taky neměli moc rádi. Ale fakt neměli. Spala jsem u nich jen jednou jako malá, jinak nikdy. Nikdy mě už nehlídali, nechtěli mě. Všech dalších sedm bratranců a sestřenic hlídali bez problémů, polovinu z nich téměř pořád. Byli pro mě téměř cizí. Možná to bude znít tvrdě, ale když umřeli, ani to se mnou nehnulo. A nijaké následky to na mé duši nezanechalo. Život je takovej a jinej nebude. Každý člověk je jiný.