Souhlas s Anett Mám to podobně. Já byla trochu praktická a s rodiči si o tématu povídala dřív než děti přišly, chtěla jsem znát jejich názor, jaké mají představy a co plánují. Taky se mi o děti (a že jich mám ) automaticky "nestarají". Pokud děti zažádají o návštěvu u nich nebo potřebuji pohlídat, slušně zavolám a naši mi řeknou jasně přijeď nebo nehodí se mi to. A já se podle toho zařídím a nenapadlo by mě jim vyčítat, že nemají čas nebo chuť. Určitě bych víc rozlišovala. To, že si je neberou neznamená, že je nemají rádi, to že si je neberou neznamená, že porušují nějaký "nastavený" kodex. Nic takového neexistuje, je to jen zvyk nastavený společností. My jsme rodiče, my jsme se rozhodli přivést ať vědomě či nevědomě dítě do své rodiny a jako takoví jsme zodpovědní my, je to náš závazek. A tak je potřeba k tomu i přistupovat. Samozřejmě to není žádný univerzální recept, ale podle mého bychom se měli ke svým rodičům chovat s úctou - a je jedno jací jsou - respektovat jejich soukromí. Teď jsou to už "jenom" dospělí, kteří mají nárok si zvolit směr svého dalšího života, protože my - jejich minulý závazek - jsme dospělí a o svůj život se postaráme. Nebo snad ne? Naše rozmary a rozčarování pocházejí jen z našich představ a posuzování věcí bez kontaktu se světem toho druhého. A to platí nejen o vztazích s rodiči... Mluvme spolu, nepředjímejme - je to zbytečné zklamání, kterým se pak trápíme...