Naše děti taky nebyli u mých rodičů, když to nebylo potřeba. Když jsem přestala dělat školu a byla ještě na rodičáku, tak tam nebyli rok a půl. Předtím někdy ano, potom po nástupu do práce často. Ale jednu dobu to taky zaskřípalo, když to nešlo vždycky, když jsem potřebovala. Od té doby jsem právě přestala očekávat a dobrý. Ten vztah se hrozně změnil a přijde mi, že toho dělají hrozně moc. I když ani předtím jsem to nebrala jako samozřejmost, ale nějak jsem očekávala pomoc, když budu potřebovat. K lékaři normálně chodili se mnou (rodiče bydlí docela daleko). Ale je pravda, že se zajímali vždycky.
Tchýně je jiného kalibru . Když jsme tam na návštěvě, tak jakoby je neviděla, mluví jen o sobě. Hlídala jednou dceru asi v jejích 4 letech (šli jsme se projít) a našli jsme ji na zahradě samotnou s otevřenou dvacetimetrovou studní. Od té doby nehlídala ani těch 30 minut. To, že by si je vzala na prázdniny nebo víkend vůbec nehrozí. Při nemocech nezavolá. Na návštěvě byla u nás za těch 11 let 2x - při narození dětí (a to u první v nemocnici). A děti zatím teda rozdíly nedělají. Pořád je to babička a pořád se za ní jednou za měsíc těší. Je pravda, že já před nimi neceknu nic špatného a krotím manžela.
Nicméně chápu, že Tě to mrzí, protože to jsou tvoji rodiče. Myslím, že je to taky tím, že mamka je ještě mladá. Získej náhled a věř, že vnoučata nemusí u prarodičů spát, aby si k nim vytvořili vztah.