Maťo... podle mého jsme v určitých tématech hoooodně úzkoprsí. Proč jsi přesvědčená, že pokud se někomu nevěnuji na úrovni vztahové v reálu, tak už je to navždy ztraceno? A proč bych měla počítat v budoucnosti s nějakým kašláním na moji osobu? Podle mého si každý člověk poskládá realitu tak, jak je momentálně schopen a ochoten. Proč mi připadá, že skoro všichni "jedeme" podle nějaké šablony, která je už tak ojetá až už nění k použití. A vztahové věci, které nám v životě vyplouvají na povrch to jenom dokazují. Nejsme "univerzální vojáčci", kteří reagují na povel. Nebo snad ano? Připomíná mi to drezúru a když si kdokoliv z nás dovolí něco jiného, co jen trochu vybočuje, sesypeme se na něj jako sarančata. Co je normální, co je morální, co je správné? Kdo to určuje? A existuje vůbec něco takového? Není to "jenom" podvod, kterým se snažíme vyhnout něčemu, co jsme si sami zvolili. Proč stále předjímáme? Není to tak trochu o strachu, o manipulaci a o míře učitého druhu sebe-si-uvědomění?