dětem to možná chybí, ale to je přece život.

Nejsou jen děti a jejich potřeby, své potřeby mají i ti prarodiče. A když tu potřebu nemají, jakým právem jim to vyčítat??

Sama jsem měla "náhradního prarodiče" v osobě, která s vlastními vnoučaty měla vztah více než chladný. (Taky jí to ta vnoučata dala ve stáří patřičně "sežrat", že se nestarala). Ale pro mě, která jsem nikoho z vlastních prarodičů nepoznala, to byl vztah úžasný, a já se taky ve stáří starala, jak jsem mohla.

Udělala ta osoba dobře nebo špatně, že jí tolik k srdci nepřirostla "vlastní krev" (mimochodem ta vnoučata trochu znám a jsou to sobci na kvadrát)? Ovlivnilo jejich sobectví i to, že neměli toho správného prarodiče? NEbo to ta osoba odhadla správně a neinvestovala do někoho, kdo by se na ni na stará kolena stejně vykašlal?