Aby to nevyznělo až tak zahořkle vůči mé nejstarší dceři, my dvě si báječně rozumíme (hlavně u vína ), mám ji moc ráda, ale je prostě znát ten rozdíl ve zkušenostech a hlavně opotřebovanosti. Ona má první dítě, je mladá a plná elánu, nemůžu od ní čekat, že plně porozumí tomu, jak je na tom ženská po čtyřicítce, která od osmnácti let "pořád někomu utírá zadek" a ještě to neskončilo, proto to taky beru s jistou shovívavostí k jejímu věku. Co se týká vztahu s mou vnučkou, nemyslím si, že jsem něco zmeškala, jsou jí 3 roky, svoje děti jsem ještě v tomhle věku babičkám "nepůjčovala", a když, tak vyjímečně, přesto mají s babičkami vztahy pěkné a mají se všichni rádi. Někdy by nám ty naše dospělé děti mohly spíš dát trochu času, až si tu cestu k sobě najdeme, než hned od narození jejich potomků očekávat zázraky. Ve třech letech vnoučat snad život nekončí. Jak říkám já: Netlač řeku, teče sama .