Víš, Maťo, to tak nějak život přinesl . V sedmnácti první těhotenství z velké lásky, ani na vteřinu jsem nepřemýšlela o tom, že bych šla na potrat, to dítě jsem prostě chtěla a uhájila si ho proti všem. A od toho se pak odvíjí všechno ostatní, druhé dítě ve 21 letech, protože je fajn, aby to první mělo sourozence a věkový rozdíl byl ještě tak akorát, aby to byli parťáci. Pak se ti tak něco zašmodrchá, přijdou různé pecky a rozvod, co budu tobě povídat ... Jenže ženská asi nezůstane od 25ti let sama, přišel nový vztah, druhé manželství a další děti, které můj druhý manžel přirozeně taky chtěl mít. No a takhle to máš . Jasně to poslední robě už u mě bylo trochu na hranici (v 38 letech), ale jsem ráda za všechny a nedala bych žádné z nich. Pravda je - a to uznávám, že jsem nemyslela na to, že bych tu zbytek života měla být nejen pro své děti, ale i pro svá vnoučata a až teď vidím, kolik toho už nezvládám a začínám si uvědomovat, jak je ten život pro ženskou náročný, sotva "odchovám" svoje děti, začnou se hlásit o pozornost vnoučata a než se naděju, přijde starost o zestárlé rodiče, se kterou počítám. Je to holt kolotoč, už teď často ztrácím sama sebe.... Tobě přeju, ať všechno zvládneš se ctí .