Přidat odpověď
Víš co, ono je strašně jednoduchý říct, že tohle je nepřijatelný... ale je mnohem těžší si říct, že ten člověk má XY dobrých vlastností, pro které pro mě má hodnotu, že tahle jedna je vedle toho nepodstatná.
Pro mě zásadní v tom rozhodování bylo, že nikdy nezatloukal, ne že by mi to přiběhnul říct, ale nepopíral to, takže, ač to zní třeba divně, tak mu prostě můžu věřit.
Řeknu to ještě jinak - nedělá dluhy, postará se o naše tři děti, skvěle si s ním pokecám u sklenky vína, podrží mě, když se dostanu do průšvihu, podrží mě, když mám splín, tak co? Mám někde hledat někoho jinýho, se třema dětma na krku, s velmi nejistým výsledkem? Rozhodla jsem se, že radši budu pracovat na tom, co mám tady.
A jestli jednou zjistím, že se našla nějaká, se kterou přeci jen odešel - rozhodla jsem se, že to nebudu brát jako důsledek toho, že jsem mu to tolerovala, ale jen a pouze jako něco, co se holt stalo a klidně by se to stalo i v případě, kdyby to byla ta první a jediná. Ba právě naopak - mám čím dál tím silnější pocit, že čím víckrát se rozhodne, že tady chce zůstat, tím méně bude on sám náchylný k tomu, aby to jednou zvrátil :)
A jestli jednou já zjistím, že už na to z nějakého důvodu fakt nemám, tak prostě půjdu já... ne proto, že on něco udělal či neudělal, ale proto, že já už takhle dál žít nechci...
Předchozí