Tohle Libikovo "já se svého manžela neptám, jestli je mi věrný a ani ho nekontroluji, kde lítá...on mě také ne. Stojíme za sebou, když o něco fakt jde.
Život je krátký, barevný a nežijeme na pustém ostrově. Důležité je vědět, kam patříme.."
se mi taky moc líbí - takovýto, pro mnohé - vč. dosud mě - nedostačující ideál, je asi blíž realitě než cokoli jiného...chtít můžem, co chceme, důležité je, zda to taky opravdu můžeme, v realitě, dostat
Čím jsem starší a otlučenější, tím víc se snažím uvažovat "reálně". Nejde mi to, duše se bouří, chtěla by "všechno naráz" ...ale mám se pořád trápit, že nemůžu mít všechno??? A nebo se, ve vlastním zájmu, naučím konečně radovat z toho, co mít můžu...a ostatní vytěsnit?