...první těhu stejně. Byla jsem ubrečená, hnusná, unavená, na zabití. Do toho stěhování, zařizování, bez peněz, nervy v háji jak já, tak můj. Do toho problémy ze strany mé rodiny, což mě svým způsobem dostalo i do nemocnice (psychika prostě udělá svoje). Pamatuju, jak jsem celý dny proležela v posteli, brečela, nenáviděla sebe, dítě, mojeho, všechny.

Druhé těhu: furt se směju. Když se momentálně nesměju, tak držkuju, že někdo něco neudělal, nebo udělal, ale špatně. Ale to už si můj chlap umí přebrat a v duchu mě poslat k šípku. Dlouho mi nebylo tak fajn, jako když jsem zjistila, že čekám druhé dítě a mělo by se narodit v září. Bývaly stavy, když jsem se smíchem dusila, nemohla jsem nabrat dech

Vydrž, Prťka, vydrž.