Nechci tě strašit a určitě to u tebe tak nebude, ale u mě to vygradovalo po porodu, bohužel:( Neužívala jsem si těhu, tak jak jsem chtěla a pak ani po porodu, to byl děs a hrůza. Pamatuju si, jak jsem si přála, aby miminko mělo aspon půl roku a já ho mohla někomu strčit a vyspat se, prostě psycho. Brečela jsem, kde jsem mohla, naštěstí mě mamka dohnala k psychiatrovi a s AD naprostá otočka a konečně jsem začala žít. Byla to úžasná proměna a ta lehkost, jaká se dostavila i přes únavu s kojencem, prostě úplně jiný pohled na svět. Jo a s mužem jsme měli taky pěknou krizi v tomto těhu, teď už vím, že to bylo kvůli mě, ale vše jsme ustáli :)